Mě asi ještě neznáte. Jmenuji se Pavel Ledvinka a jsem voják. Narodil jsem se 7. 9.1970 v Kolíně. Můj život byl běžný - nejprve jsem chodil na základku tady v Kolíně a potom jsem se vyučil v Chlumci nad Cidlinou opravářem zemědělských strojů. Byla by to hezká práce, protože mě to bavilo, ale moje 18leté já si to nejspíše nemyslelo.

Nastoupil jsem na vojnu a začalo mě to bavit víc než opravářství. Měl jsem tam totiž disciplínu, a to si mě tenkrát asi získalo. Byl jsem tam dva roky, to znamená do mých 20 let. Našel jsem si tam přátele a všichni jsme byli na jedné lodi. Já se tam prostě cítil dobře.

Můj bratr s tím ale nesouhlasil. Měl jiné priority a neustále mi to připomínal. Byl starší o pět let, už měl manželku a malou dcerušku Elenku, která se narodila, když mi bylo 17 let.

Všichni mi vojnu vymlouvali, ale já se nenechal zastrašit jejich názory ani povídkami, byl jsem totiž odhodlaný do toho jít. Když mi skončila vojna, nastoupil jsem tedy do armády OSN, a to už šlo do tuhého.

Začali nás připravovat na operaci. Byla to speciální mírová operace schválená OSN, protože roku 1991 začala občanská válka v teď už bývalé Jugoslávii. Tato operace se nazývala ,,UNPROFOR“, nastoupili jsme tam v dubnu 1992.

Moje práce nebyla zase tak složitá na to, čím jsem se vyučil. Byl jsem řidič a strojník elektrocentrály u ženijní jednotky. Byla to dost riziková činnost. (Přece jen, byla to válka.)

Ale proč vlastně začala? První chorvatský prezident vyhlásil nezávislost a Srbové s tím nesouhlasili. Proto vybombardovali chorvatské město Vukovar nebo taky obléhali chorvatský Dubrovník. Tam se střetla Jugoslávská lidová armáda a Chorvatsko, které ho bránilo. Dokonce ho i ostřelovali. Tím si Srbsko společně s Černou Horou zadělaly na diplomatické a ekonomické problémy s veřejností. Chorvatsko bylo v červnu 1991 uznáno za nezávislé a samostatné. Vojska JNA (Jugoslávie) se stáhla ale až skoro o rok později (květen 1992). V té době už jsem v této válce měl své působení.

V dubnu 1992 celá akce započala. Naše stanoviště se jmenovalo Tango – 23 a bylo to československé stanoviště.

Do teď si pamatuji ty katastrofy, co se teď už v bývalé Jugoslávii děly. Pamatuji si například, jak roku 1995 nás všechny, co zůstali na stanovišti, probudila rána, která zatřásla celým táborem ve 4 ráno. Nedaleko bylo mnoho mrtvých, znásilněných, ale i zraněných. Všechno zničeno.

To už se ale přesouváme do další etapy mé služby, protože mé první působení v armádě OSN bylo od dubna 1992 až do dubna 1993. Potom jsem si dal menší ,, dovolenou“ a strávil jsem dva roky se svou rodinou.

Elence už bylo šest let. Doteď mě mrzí, že jsem s ní nebyl celou dobu, co vyrůstala. Také jsem propásl 4 roky svého života, ale v tu dobu jsem ničeho nelitoval. Měl jsem tedy dva roky na odpočinek od té války. Pro mě to nebylo ani tak fyzicky náročné, jako psychicky. Procházet znetvořená města, vybombardované do základů a k tomu nacházet mrtvá těla. Nebo také hodně mých přátel z vojny tam bohužel padlo. Proto jsem byl rád, že jsem tento odpočinek dostal.

Za ty dva roky, které jsem si mohl užívat, jsem poznal svou životní lásku. V té době jsem to však ještě netušil.

UNCRO byla má další etapa působení v armádě. Byla to vlastně operace, která navazovala na UNPROFOR. Já v ní prakticky byl jen 6 měsíců (duben–říjen 1995). Byl jsem řidič a skladník. Dále jsem plnil svou práci a své praktické poslání. Nějak jsem to tam přežíval. Do doby, než jeden z mých kolegů vjel na minu. Jeho a celou jeho posádku to zabilo. Já a moje posádka jsme jeli až několik metrů za nimi, takže nás výbuch jen zranil.

Náš transportér, který jsem řídil, se otočil vzduchem a mě to zlomilo nohu. Můj navigátor na tom byl hůř, ale žije a jsme parťáci dodnes. Vojáci nás rychle převezli zpátky na stanoviště. Tam vše nahlásili a mě a navigátora Tondu ošetřili zdravotníci. Potom nás převezli zpátky do Čech, kde jsem strávil pěkně dlouhou dobu v nemocnici, protože se ukázalo, že jsem měl otřes mozku. O těch, co Tondovi a mě tenkrát zachránili život, už jsem nikdy neslyšel, ale chtěl bych jim poděkovat.

Zotavovali jsme se, a mezitím byla operace UNCRO 15. ledna 1996 ukončena. Celá moje rodina byla ráda, že už se tam nemusím vracet, a já vlastně taky.

Tím začala nová etapa mého života. Začal jsem pracovat ve firmě, která se zaobírá opravou zemědělských strojů. Začal jsem randit s tou dívkou, kterou jsem poznal o mé ,,dovolené“. Zjistili jsme, že máme podobné sny a vize do budoucnosti. Dali jsme se dohromady, založili jsme si statek, vzali jsme se, narodili se nám dvě děti a žijeme si teď šťastný život.

Z mojí neteře Elenky se stala veterinářka, moje děti jsou ale také velice úspěšné. Prvorozený syn se stal chirurgem a dcera se stala lékárnicí jako moje manželka.

Teď už mi ale táhne skoro na 55 let a můžu s Tondou jen vzpomínat na ty události, co se na Balkáně děly…

9. B – A. Průšová, N. Sainerová, P. Košumberský, M. Tržilová