| Akce |
|---|
| Ostatní akce |
|---|
|
|||||
| Cesta za poznáním - prezentace PowerPoint | |||||
| Ve čtvrtek 19. 5. 2011 jsme se my, žáci 9. ročníku, vydali brzy ráno na dalekou cestu. S radostí se naše málopočetná třída naskládala do zadní části autobusu. V Lomnici se k nám přidali žáci osmých a devátých tříd tamější základní školy. Cesta uběhla rychle. Někdo dospával až do Prahy. Později už ale na spánek nebyl čas, neboť nás čekala první zastávka na naší naplánované trase. Byl jí rodný dům hudebního skladatele Antonína Dvořáka v obci Nelahozeves. Několik místností bylo současně muzeem, které mělo přiblížit jeho osobní život. Prohlédli jsme si prostory a poslechli si ukázky z jeho známých děl. Myslím, že nebylo na škodu nakouknout mu do života. Z chudého chlapce, obdivujícího vlaky, se stal světoznámý skladatel. Poté jsme ještě navštívili nádvoří zdejšího renesančního zámku. Další zastávka byla až za Prahou, na parkovišti pod horou Říp. Mohli jsme se ponořit do pověstí o prvních Slovanech a bájné cestě praotce Čecha na vrchol hory, která se z parkoviště zdála ještě vyšší, než doopravdy byla. Odhodlaně jsme se vydali vpřed. Ovšem když přišlo vysoké stoupání, naše skupinka se rozdělila. Někteří nadšenci horu doslova vyběhli, jiní se na vrchol vydali pozvolna. Důležité bylo, že i v hrozném horku jsme ji všichni zdolali a zchladili se v rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha, kde byl příjemný chládek. Nezdrželi jsme se dlouho, protože nás čekal ještě nabitý program. V hodinách dějepisu se s paní učitelkou hodně věnujeme tématu holocaustu, a proto byla hlavním cílem naší exkurze návštěva pevnosti a ghetta v Terezíně. Přijeli jsme se smíchem a v dobré náladě, ale pohled na vyrovnané náhrobky na hřbitově terezínských obětí nás rychle zmrazil. Tolik jmen lidí, které zabila zrůdná ideologie jednoho člověka!  Po vstupu hlavní bránou se nás ujal průvodce, který nás zavedl do dvora. Sdělil nám několik základních informací o Terezíně a o transportech, které sem během války přijížděly. Přes bránu s ironickým nápisem Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) nás průvodce zavedl do různých cel. Přes cely pro politické vězně, které by se daly považovat v tamějších podmínkách za luxus, až po černé samotky a židovské cely. Tu atmosféru nevystihnou žádné fotografie ani záznamy. Nejpůsobivější zážitek pro nás byl, když jsme se nechali dobrovolně zavřít do zatemněné stísněné cely. Asi po dvou minutách v naprosté tmě jsme začínali ztrácet orientaci. Byli jsme uvěznění asi pět minut, ale připadalo nám to jako hodina. A co teprve dny, týdny a měsíce? Neumíme si představit, že bychom průchod Terezínem přežili. Bylo by to buď pomalé čekání na smrt hladem a vyčerpáním, nebo by nás čekal likvidační tábor. Nepředstavitelné! V jedné z budov jsme zhlédli i malou výstavu osobních věcí vězňů. Nejvíce nás zaujaly dopisy lidí, kterým se podařilo napsat domů. Prosili o jakékoliv jídlo či deku a popisovali podmínky, ve kterých žijí. Četli jsme nahlas jeden z dopisů a přemýšleli, jak se tohle všechno vlastně mohlo stát. V závěru prohlídky jsme viděli shrnující dokumentární film o terezínském ghettu.  Domů jsme odjížděli s pocity, že žádná učebnice nemůže nahradit osobní návštěvu těchto míst. |
|||||
