Hello my friends! Musíme vám s lítostí oznámit, že jsme se právě rozhodli vás po devíti dlouhých letech opustit. Víme, jak se vám po nás bude stýskat, a to zejména některým, plakat však nemusíte, jelikož jakmile dostaneme na svých nových školách první ředitelské volno, přijdeme se sem podívat znovu.
A jak to s námi vlastně bylo? Muselo být velké štěstí, že se zrovna ve školním roce 2007/2008 sešlo sedmadvacet nejpovedenějších kousků vůbec právě v jedné společné třídě.  Jako první s námi měla tu čest paní učitelka Wipplingerová- a to hned celé tři roky. Jakmile jsme úspěšně zvládli první etapu základní školy, dát si dohromady kolik je jedna a jedna a bezchybně se podepsat, odevzdala nás paní učitelka Wipplingerová paní učitelce Heřmanové, která nás odučila čtvrtý ročník (s takovým materiálem jako jsme my  to jen málokdo déle vydrží). 
Své štěstí s námi o rok později zkusil i pan učitel Maxa. I když jsme s ním pobyli také pouhý rok, v den vysvědčení z nás byli jiní žáci. Po roce lámání větví, ucpávání umyvadel, lepení domečků a očí kanagonem a zapomínání žáků ve třídě to pár jedinců z nás nevydrželo a uteklo do bezpečí gymnázia v Třeboni. My ostatní, co nejsme z cukru, jsme pokračovali na druhém stupni, kde se nás ujala paní učitelka Ellis.
Ta láme rekordy a i po čtyřech letech s námi statečně drží. Paní učitelka říká, že je to na ní znát. Myslíme si to také, s námi jen kvete, teda…častěji z nás. Ale abychom ji ušetřili, oddali jsme se i jiným učitelům, kteří nám předali zbytek potřebných znalostí.  A tak po devíti letech už i náš Mirek ví, že jakmile se pověsí na větev, ona pod ním překvapivě praskne.
Ale teď vážně… i když asi každý z nás tvrdí, že se těší na další kroky v životě, musíme přiznat, že se nám bude stýskat. Po všem, po kamarádech, které nám tahle škola dala.  Stýská se nám už teď při představě, že se víckrát nesejdeme ve stejných lavicích, že se nezasmějeme u zkoušení ze zeměpisu, že už nikdy spolu nebudeme „pokusovat“ během hodin chemie, nikdy se už nedopočítáme zajímavých matematických výsledků… možná se bude stýskat i učitelům, už je nebudeme během vyučování trápit svými vlezlými poznámkami a už s námi nepodniknou žádný společný výlet.
Bylo to náročných, ale krásných devět let, teď stačí říct jen jediné….DĚKUJEME!
                                                                                                      Vaši teď už bývalí „deváťáci“