V květnových dnech vzpomínáme na miliony obětí, které zemřely, aby nám, dalším generacím, darovaly život.
K 65. výročí ukončení 2. světové války proběhlo filmové představení s besedou i v kině v Suchdole nad Lužnicí.
                Základní škola T. G. Masaryka pod záštitou starosty města Jana Kroniky upořádala za účasti žáků ZŠ a MŠ z Lomnice nad Lužnicí důstojnou vzpomínku těchto oslav. Komponovaný pořad zhlédli i někteří místní občané.
                Úvodního vstupu se ujali žáci 8. ročníku místní školy. V komorně laděném filmu Chlapec v pruhovaném pyžamu byla drastická tvář války v podobě hlavní „funkce“ koncentračních táboru jen naznačena. Ale právě silou
příběhu chlapec, který byl zhruba vrstevníkem přítomných žáků, svojí nevinností až naivitou odhaloval pozvolna utrpení za ostnatým drátem. Znajíce dějinné souvislosti, bez potřeby brutálního realistického zobrazení tragického konce,
na každého z přítomných diváků silně sáhla zrůdnost nacistických idejí.
                Příběhy dvou hostů mají naproti filmové fabuli šťastnější konec. Ale i samy mezi sebou měly odlišný průběh. Masové zatýkání vysokoškoláků v listopadu 1939 plasticky v kontextu dějinných vztahů líčil ing. Rudolf Šindelář, dnešní předseda oblastního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Č. Budějovicích. Do roku 1942 byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen – Oranienburg . Přesto říká: „ ... neměl jsem zášť proti Němcům. Ale proti Němcům, kteří měli zášť proti nám.“
                Příběh pana Jiřího Boháče z Lomnice nad Lužnicí je ukázkou, že i běžný život byl žonglováním na ostří nože.  I pracovní kontakt s „podezřelými“ osobami stačil fašistům jako záminka k tvrdým výslechům a deportaci do lágru.
Jeho cesta v roce 1944 vedla přes výslechy na gestapu v Č. Budějovicích do Terezína, na Pankrác, až k transportu přes Rakousko do Německa. Tam při něm stála Štěstěna:„…patřit k tzv. árijské rase nezakazovalo být slušným. Ale za cenu rizika.“ To již přicházelo jaro 1945.
                V suchdolském kině zazněly dva živé příklady odvahy, jež v dnešní době chybí. Současnost se žije bez vztahu k dějinám, a to je špatně. Měli bychom využít možnosti vyprávění dosud živých pamětníků a naslouchat jim. Jejich příběhy zachytit. Protože národ, jenž se nepoučí z historie, musí získávat bolestně tuto zkušenost znovu. Tito hrdinové nezemřeli ve virtuálním světě jedné počítačové hry, aby v další vstali z mrtvých. Tito hrdinové jsou reální. Svůj život obětovali za naši dnešní svobodu. Svobodu, která však neznamená mít plný talíř a přitom být morálně pokřivený. Jejich jména nás zavazují nežít pro dnešek, ale pro budoucnost. Protože drzost těch, kteří právě na toto čekají a spoléhají,
je velká.